Jižní Tyrolsko
Země lanovek a sněhu
Jižní Tyrolsko je zemí uprostřed hor, ohraničenou na severu hlavním alpským hřebenem, na jihovýchodě Dolomity a na jihozápadě masivem Ortleru. Víc než tři čtvrtiny území leží výše než 1 000 m n. m. Na pestrost terénů a lyžařskou příhodnost je zaděláno, počet středisek převyšuje třicítku.
Hlavní lyžařskou doménou jsou samozřejmě Dolomity, mezi nimiž vévodí objev posledních let – hora zkrocená sjezdovkami Kronplatz, dále lehce prominentní údolí Val Gardena s největší alpskou louku Seiser Almem, stylová lyžařská stanice Obereggen, lanovkami propojenou s údolím Fiemme, nebo poněkud opomíjené údolí Hochpustertal s několika menšími středisky. Největším magnetem těchto míst je magická krajina bledých dolomitských štítů a také nejrozsáhlejší sjezdařské možnosti s jediným skipasem v kapse, svět Dolomiti Superski a jeho 1 220 km sjezdovek. Ačkoliv ani zdaleka nejsou – a sotva někdy budou – kompaktní sítí propojených lanovek, spojení mezi nimi se pomalu zlepšuje. Letošní novinkou je spojení Kronplatzu novou kabinkou a červenou sjezdovkou s údolím Gadertal, odkud budou čtyřikrát za hodinu pendlovat skibusy do Alta Badia, nástupního místa kolotoče Sella Ronda. I bez toho je tu množství středisek velmi vhodných pro lyžařskou autoturistiku – hvězdicovitých výletů z místa ubytování, které obvykle nebývá přímo u sjezdovek, do mnoha středisek v okolí, nejčastěji ani ne hodinu cesty po silnici.
Tajným tipem jsou střediska obývající „pohraniční“ alpský hřeben – zejména ta v údolí Tauferer Ahrntal, zaříznutého do Zillertalských Alp, a v údolí Wipptal, jímž prochází brennerská dálniční tepna. Žádné z nich sice nenabídne víc než 25 km sjezdovek, ale přesto nejde o žádné „díry“, živořící ze svých někdejších investic. Standardem jsou expresní sedačkové lanovky, nezřídka s plexikrytem, sjezdovky carvingového střihu i kompletní zasněžování. Lyžařskou infrastrukturu má Jižní Tyrolsko takřka „pod střechou“ – je druhým největším světovým výrobcem lanovek (Leitner), nezaostává ani výrobou sněžných děl (Technoalpin) a rolb (Prinoth). Tradice lanovkářské branže sahají víc než sto let nazpět, historicky první exempláře zpřístupňovaly vyhlídkové vrcholky nad Bolzanem.
Druhou zajímavou líhní středisek je údolí Vinschgau, samo o sobě jedno z nejsušších míst v Alpách. Je ovšem obklopeno vysokohorskými hradbami Ötztalských Alp a Ortleru, kde se lyžování daří znamenitě. V náručí Ortleru trůní Sulden se svými 40 km „skoro“ ledovcových sjezdovek, v nekonečném údolí Schnalstal zase originální hotelová stanice Kurzras s pravým ledovcem na severním svahu Grawandu.
Z lyžařské geografie je zřejmé, že Jižní Tyrolsko neoslní lyžaře-dravce, kterým se až na pár výjimek nebude dostávat kvantita nových a nových tratí. Pohrdnout ale nemusí ti, kdo jsou nároční na kvalitu sjezdovek – převýšení obvykle překračuje tisíc metrů, Italové jsou navíc specialisty na pěknou carvingovou červenou, perfektně zvládají i vyzývavé černé. Jednu z těch nejlepších – Hernegg z Kronplatzu do Brunecku – stavěl švýcarský mistr závodních tratí Bernhard Russi, ani nová tříkilometrová černá z Helmu se nemusí za své „obřákové“ ambice stydět.
Ani Rakušan, ani Ital
Asi nebude moc přehnané tvrzení, že samotné lyžařské parametry lákají do Jižního Tyrolska tak polovinu návštěvníků. Ti ostatní sem jezdí i za něčím víc. Země po staletí přimknutá k habsburské monarchii, v první světové válce přetnutá bojovou frontou a poté „dobytá“ Itálií, je exotickou směsicí kultury v rámci celé Evropy. Jihotyroláci si navzdory fašistickým pokusům o asimilaci uchovali svou tvrdohlavost a vlastenectví – necítí se být ani Rakušany, ani Italy, ale jen Jihotyrolany. Výsledkem je úřední dvojjazyčnost (němčina, italština), přičemž mateřským jazykem je pro 70 % obyvatel stále němčina, byť „změkčená“ italským vlivem. V nejhlubších údolích Dolomit můžete s úřady jednat ještě v ladinštině, dva tisíce let starém jazyce prapůvodních obyvatel, kteří přežili nájezdníky jen v nejnepřístupnějších horských koutech. Hotovou spoušť, ale v tom nejchutnějším slova smyslu, natropil mix různých kultur v jihotyrolské kuchyni – špekové knedlíky i špagety se scházejí na jednom stole, zalévat je můžete zdejšími bílými (Chardonnay, Veltlínské) i červenými víny (Vernatsch, Lagrein, Gewürztraminer). Těm se na slunečných jihoalpských svazích přirozeně daří, což poznali už ladinští praobyvatelé před třemi tisíci let.
Zdejší kraj nikdy netíhnul k megalomanským projektům, což se odrazilo v rozsahu lyžařských center i původních měst a vesniček – penziony a apartmány najdete často v původních (a stále fungujících) hospodářských staveních nebo v jejich sousedství, nová hotelová výstavba zůstává stále v rodinných rukou. Po obřím hotelovém komplexu ani památky, to vám spíš domácí nabídnou mléko z vlastního kravína. Úpravnost a pečlivost mají Jihotyroláci v krvi ještě ze starých dob, oproti Rakušanům jsou ale o poznání temperamentnější.
Podnebí pro rozmazlené
Jižní Tyrolsko se rádo pyšní svými 300 slunečnými dny v roce. Klimatická statistika je skutečně, co se slunečního svitu týče, nadstandardně příznivá, a to hlavně proto, že je země ze severu chráněna vyššími alpskými hřebeny a z jihu tak často špatné počasí nechodí. Ani vlhkost tu není taková jako severněji, a tak ani třeskutý mráz neleze tolik za nehty. O bílý potah sjezdovek se zato musí často postarat technika – jihotyrolské sjezdovky jsou sněžnými děly pojištěny z 90 %, což má obdobu jen málokde na světě. Přírodní nadílce se zadaří tehdy, když se hluboké tlakové níže vydají až do Středomoří a sněhový náklad sem dorazí od jihu nebo jihozápadu. Jste-li „slunečný typ“, který si rád pohoví na slunci, zajezdí si na kompaktním sněhu, obejde se bez stavění sněhuláků a největším nepřítelem je mlha, neměli byste tento alpský kout ze svého itineráře vynechat.
Jak se Jižní Tyrolsko vlastně jmenuje?
Česky je to Jižní Tyrolsko, německy Südtirol, italsky Alto Adige a oficiálně „autonomní provincie Bolzano“. Změť názvů má, jak jinak, svou historii. Když Italové hledali po válce jméno pro své nově získané území, potřebovali za každou cenu vymýtit jakoukoliv reminiscenci místních obyvatel na minulost – a přišli na Alto Adige, podle horního toku řeky Adige (německy Etsch), která odvádí vodu ze zdejších hor. Oficiální název provincie odráží jen jméno jeho hlavního města, Bolzana. Kromě toho je Jižní Tyrolsko, alias autonomní provincie Bolzano, součástí vyššího územního celku spolu se sousedním Trentinem.
Prosperující země
V roce 1918 skončila první světová válka a vítězné mocnosti si dělily kořist – Itálie získala jižní část Tyrol na úkor zanikajícího Rakouska-Uherska. Následovaly snahy o asimilaci místních obyvatel a italské přistěhovalectví, ale Italům se do zcela neprůmyslové horské oblasti dvakrát nechtělo. Po druhé světové válce si Jihotyrolané postupně vybojovali okleštěnou autonomii ve svazku se sousedním Trentinem, časem dozrálou do dnešní plné autonomie a poměrně slušné prosperity. Na rozkvětu země má zásluhu cestovní ruch i štědrý systém dotací. Dodnes mohou menší lyžařská centra čerpat veřejné příspěvky na zasněžování či novou lanovku.
Zdroj: portál pro sjezdové lyžování SNOW.CZ (www.snow.cz)