Cortina D'ampezzo, italská klasika
Cortina, to je italská klasika. V pomyslné hitparádě nejatraktivnějších italských destinací ji můžete s klidem zařadit k Římu, Benátkám a Florencii, lyžařovi však bude nepochybně bližší přirovnání k takovým veličinám, jako je švýcarský St. Moritz, francouzské Chamonix či rakouský Kitzbühel. Ne náhodou se také společně se jmenovanými středisky pyšní cejchem «Best of The Alps».
Městečko Cortina leží v širokém údolí Ampezzo, jehož středem se klikatí řeka Boite. Kvality lyžařského střediska, rozkládajícího se na okolních svazích, i přitažlivost samotného města, by se v podstatě daly popsat velmi jednoduše – místo s bohatou historií, jež se během 20. století vyprofilovalo v luxusní rekreační středisko se vším, co k tomu patří. Hodně o Cortině ostatně vypovídá i dodatek, který se za její název často připojuje – Queen of the Dolomites. Královna Dolomit ale určitě stojí za těch pár vět navíc a ve skutečnosti by její podrobný popis vydal na knihu.
Tudy šla historie
Jedni z prvních, kdo začali objevovat krásy údolí Ampezzo, byli už v polovině 19. století Angličané. Jejich okouzlení dalo dokonce vzniknout několika publikacím, za všechny jmenujme alespoň vzpomínky anglické výtvarnice a spisovatelky Amelie Edwardsové popisující «Nedotknutelné vrcholky a neznámá údolí». A tak není divu, že se atraktivitou Dolomit nechávalo zlákat stále více lidí. O tom, že ani místním obyvatelům nebyl příliv cestovatelů, dobrodruhů, ale později také bohatých a zároveň rekreace chtivých turistů nijak na obtíž, hovoří údaj z počátku 20. století. Už v roce 1910 dosáhl počet «přespolních» nocležníků v sedmadvaceti hotelech rozesetých v bezprostředním okolí Cortiny sedmdesát tisíc! Pak ale přišla válka, jež se v rozmezí let 1914 – 1918 na Cortině a okolních vesnicích podepsala nebývale krutě. Vysoko v horách položené průsmyky byly dějištěm krvavých střetů italských a rakousko-uherských vojsk, což do dneška připomínají mnohé válečně-historické artefakty rozeseté pod nejvyššími vrcholky, souhrnně pak velké venkovní muzeum. Díky Bohu a pracovitým lidem se Cortina ze ztrát způsobených první světovou válkou vzpamatovala obdivuhodně rychle. Turistický ruch začal v údolí znovu vzkvétat a v roce 1930 už mohla Cortina d’Ampezzo turistům nabídnout 2750 lůžek.
Silná sportovní tradice
Společně s turistickým ruchem se v údolí Ampezzo rozvíjela silná tradice sportování všeho druhu. Hlavně však toho zimního. První lyže přivezl do Cortiny okolo roku 1895 místní učitel pan Kolich. Tušíte u něj české předky? Raději to nechme stranou a spokojme se s konstatováním, že se lyže velmi líbily. Pro zručné řemeslníky v údolí už pak nebyl žádný problém vyrábět si vlastní exempláře a sjíždění prudkých strání na dlouhých dřevech se brzy stalo v okolí Cortiny velmi populární. Považte, už v roce 1933 tu vznikla Scuola Nazionale di Sci Cortina (dnes Ski school Cortina) a o šest let později už v ní pracovalo dvaasedmdesát lyžařských instruktorů! Lyžařské soutěže světového formátu na sebe nenechaly dlouho čekat, a tak Cortina d’Ampezzo hostila Mistrovství světa v alpském lyžování v letech 1932 a 1956, zimní Universiádu v roce 1928 a k tomu také tři světové šampionáty v bobování (1937, 1950 a 1954). Vrcholem však v tomto ohledu byly zimní olympijské hry, které Cortina d’Ampezzo přivítala v roce 1956. Pořádání zimní olympiády bylo pochopitelně impulsem pro obrovské investice do sportovního zázemí Cortiny, ale po všech stránkách z něj profitovalo celé údolí. Podíváme-li se dnes na Cortinu z některého z okolních vrcholů, vzbudí v nás představa pořádání olympiády úsměv a asi i trochu nostalgie. Olympijské hry současnosti už by se sem jistě nevešly, ale právě díky nim má dnes Cortina kromě skvělých sjezdovek také skokanské můstky, bobovou dráhu a zimní stadión.
Lyžování pro náročné
Cortina d’Ampezzo je součástí nejrozsáhlejší lyžařské oblasti na světě – dobře známé Dolomiti Superski. Se stejnojmenným skipasem se vám tak nabízí možnosti, které nelze za jeden týden lyžařské dovolené vyčerpat. Ostatně projet si všechny sjezdovky nacházející se jen v bezprostřední blízkosti Cortiny také není zrovna na jedno odpoledne. Na skipas s platností omezenou na okolí Cortiny můžete vybírat z více než 110 km sjezdových tratí, které najdete ve třech hlavních oblastech – Faloria/Cristallo, Cinque Torri a Tofana.
Posledně jmenovaný areál toho nabízí nejvíce. Dostanete se do něj velkou kabinou startující z parkoviště, které leží při výjezdu z centra Cortiny směrem na Dobbiaco. S přestupem na Col Druscié se vyvezete až na skalnatou terasu jménem Ra Valles ve výšce 2850 m n. m. Poslední úsek kabinové lanovky na 3244 metrů vysoký vrchol Tofana jezdí jen v létě, i tak se vám ale nabízí dlouhý a v některých místech dost náročný sjezd. Z Ra Valles vyjeďte ještě sedačkovou lanovkou a pak už mezi skalnatými útesy hurá dolů! Až ke spodní stanici sedačkové lanovky je sjezdovka mírná, ale následně se stáčí doprava mezi skály a tato pasáž s názvem Forcella Rossa už je na mapě po právu značená černě. Postupně se vyrovnává do stále velmi svižné, ale už červené sjezdovky, kterou si vlastně můžete protáhnout až do údolní stanice Socrepes/Lacedel, kde už je terén opravdu pozvolný. Nechcete-li jezdit modré, vyzkoušejte ještě sedačkovou lanovku obsluhující červené sjezdovky pod vrcholem Pomedes (2303 m).
Na opačné straně údolí se nachází areál Faloria. Je poměrně vysoko položený a najdete tu pět sedačkových lanovek a jeden vlek, když ovšem nepočítáme kabinovou lanovku Funivia Faloria vyjíždějící přímo z centra Cortiny. Původní lanovka tu byla postavena už v roce 1939, dnes je pochopitelně zmodernizovaná a po zásluze budí zájem všech technicky založených lyžníků. Přes Mandres (1480 m) vás dopraví až na sjezdovky, které jsou opět vhodné spíš pro zkušenější lyžaře. Z vrcholu Tondi (2362 m) vedou hned tři černě značené tratě, zbytek jsou červené sjezdovky a snowboarďáci tu také najdou funpark.
Sjedete-li z Falorie na Passo Tre Croci a přejdete silnici, dvěma sedačkovými lanovkami můžete vyjet až na nejvyšší v zimě dosažitelný vrchol v širokém okolí. Na Forcella Staunies (2930 m) je hospoda a vede z něho zprvu černá, postupně pak červená až modrá sjezdovka.
Na závěr jsme si nechali sjezdovky situované v blízkosti pěti atraktivních a pro Dolomity tolik typických skalních věží – Cinque Torri. V tomto poněkud odlehlejším koutě sice najdete jen tři sedačkové lanovky a ani sjezdových tratí tu není závratně mnoho, k přemístění pod Cinque Torri navíc musíte využít nejprve skibus, což považují někteří mimořádně zhýčkaní jedinci téměř za podraz. Ale věřte, že se to vyplatí. Právě v této oblasti totiž najdete červenou trať, která je naším tipem na nejhezčí sjezdovku lyžařské oblasti Cortina d’Ampezzo. Dvě na sebe navazující sedačkové lanovky vás vyvezou až na hřeben, na jehož vrcholku stojí chata Averau. Právě ona je jakoby hraničním kamenem celé lyžařské oblasti, dál už se rozprostírá jen úchvatné panorama včetně Marmolády, kterou tu máte jako na dlani. Jakýmsi bonusem je pak sjezd od chaty Averau na druhou stranu, než je v údolí ležící Cortina. Červená sjezdovka Nuvolau končící u horské chaty Fedare je na jih orientovaným svahem, přičemž velmi lákavé jsou i volné terény v jejím bezprostředním okolí. Mnoho lyžařů už tu nepotkáte, stejně tak na panoramatické terase restaurace Averau si vždycky v klidu sednete. Jedním slovem idyla.
O kvalitách lyžařských svahů nad Cortinou není pochyb. Už třicet let se na nich jezdí Světový pohár v alpském lyžování (sjezdovka Olimpia v oblasti Tofana), více než 90 % sjezdovek je uměle zasněžováno a sezona tu zpravidla končí až s posledními dubnovými dny. Cortina d’Ampezzo ale nabízí také hodně večerního vyžití a věřte, že kromě skvělého lyžování ji mnozí vyhledávají i kvůli poměrně čilému nočnímu životu. Ve městě s téměř sedmi tisíci obyvateli tak vedle spousty barů najdete také kasino a hudební klub, nikoho už určitě nepřekvapí, jak moc si Italové zakládají na dobrém jídle. Příležitostí pro posouzení jejich chutné kuchyně budete mít hodně jak ve městě, tak na svahu. Přitom na rozdíl od cen za ubytování se částky, které utratíte v restauraci, nemusí nutně rovnat vašemu měsíčnímu příjmu. Ten totiž utratíte za hotelový pokoj, pokud ho vůbec seženete. Cortina je prostě klasika.
Okno do freeridu
Italská lyžařská střediska jsou proslavená skvěle připravenými sjezdovkami, ale milovníci lyžování ve volném terénu většinou míří jinam. I v tomto je Cortina d’Ampezzo výjimečná, a tak nebudete litovat, když si s sebou kromě racecarverů přibalíte také jedny o poznání širší lyže. Začít můžete na poměrně jednoduchých stráních podél sjezdovek, lákavé je to třeba podle červené tratě od chaty Averau k dolní stanici sedačky na Fedare (oblast Cinque Torri). Lahůdkou a také o poznání dobrodružnějším zážitkem jsou úzké žleby vlevo pod vrcholem Tofana. Přístup k nim je možný skrz malé skalní okno nad horní stanicí sedačky z Ra Valles. Za dobrých sněhových podmínek se dá po zdolání žlebu sjet třeba až na silnici vedoucí k Passo Falzarego, ale sami to rozhodně nezkoušejte. Při jakýchkoliv odvážnějších výletech dál od značených tratí vám budou rádi asistovat profesionální horští vůdci, které je možno kontaktovat na www.guidecortina.com.
Cortina Classic
Trať Olimpia delle Tofane je situována na severozápad údolí Ampezzo, přímo pod skalním masivem Tofane. Právě na tomto svahu získal v průběhu olympiády v roce 1956 svoji třetí zlatou medaily legendární Toni Sailer a dá se dost dobře říct, že od té doby se nad sjezdovkou vznáší příslovečný hvězdný prach. Sjezd a super G v Cortině d’Ampezzo patří už dlouhou dobu k nejprestižnějším podnikům ženského lyžařského světa a téměř dva a půl kilomeru dlouhá trať je pro nejlepší světové lyžařky každoročně obrovskou výzvou.
Sjezd se startuje z nejvýše položeného místa – nad Rifugio Pomedes – ve výšce 2348 m n. m. a hned krátce po startu se trať stáčí na svůj nejprudší a zároveň nejužší úsek – Schuss Pomedes. Průjezd mezi dvěma skalními masivy si v atraktivnosti mnoho nezadá ani s veleslavnou kitzbühelskou Mausefalle. Zhruba v úrovni chaty Duca d’Aosta vjíždějí závodnice do lesa a čekají je dva těsně po sobě jdoucí skoky – Primo Muro a econdo Muro, Velké esíčko a pak už výjezd z lesa na relativně odkrytou pasáž Pale di Rumerlo. Cílová aréna leží v nadmořské výšce 1580 m n. m., a tak si lehce spočítáte, že sjezdařky překonají za zhruba jednu minutu a dvacet sekund převýšení téměř 800 metrů. Italkám se na jejich domácí trati dlouhodobě daří, vždyť Isolde Kostnerová zde ve sjezdu triumfovala hned čtyřikrát. Od jejího posledního vítězství v roce 2001 už ale uteklo dlouhých 5 let, a tak v sobotu 20. ledna 2007 všichni lyžující Italové opět upřou svoji pozornost na atraktivní trať pod skálou s nadějí, že večer bude co oslavovat.
Zdroj: SKI magazín